Historie bylinkářství a herbářů

Rostliny se k léčení využívaly od nepaměti. V paleolitických jeskyních, které naši předkové obývali před 60 000 lety bylo objeveno velké množství pylu z bylin, který se tam nemohl dostat jinak než jejich sběrem a skladováním.

Jeden z prvních důkazů o cílené léčbě pomocí přírodních látek poskytla nejznámější evropská mumie - Ötzi, neboli „muž z ledovce“, který byl objeven v Alpách a pochází z období 3300 let př. n. l. Měl u sebe kromě běžné výbavy lovce i dva kousky houby rodu Piptoporus. Nejde o jedlou houbu, a tak bylo záhadou proč jí u sebe nosil. Tato dřevokazná houba má ovšem výrazné účinky proti střevním parazitům a rovněž je silným projímadlem. Následně se při pitvě střevního traktu zjistilo, že tento muž trpěl parazitárním onemocněním a měl pravděpodobně silné bolesti břicha. Houbu tak užíval s vysokou pravděpodobností jako lék.

Znalosti o účincích bylin se zprvu předávaly z generace na generaci pouze ústní tradicí. První písemné záznamy se objevily v Mezopotámii, Egyptě, Indii a Číně, a to zhruba v období mezi 1. a 2. tisíciletím př. n. l. Pozdější antickou medicínu ovlivnilo hlavně egyptské dílo označované jako Ebersův papyrus. Byl napsán okolo roku 1500 př. n. l. a kromě diagnostických a léčebných postupů obsahoval i zhruba 700  receptur s obsahem léčivých rostlin. Pozdější velká díla popisující jednotlivé bylinky a jejich účinky byla sepsána v antickém Řecku a Římě.

Nutno poznamenat, že až zhruba do 18. století byly léčivé rostliny byly považovány za magické a byly spojovány s boží mocí. Mystika a magie hrály při popisu účinků stěžejní roli. Zároveň se lidé snažili tomu všemu přijít na kloub a vynalézali léčebné systémy a filozofie, z nichž většina se z moderního hlediska ukazuje jako mylná.

Nejpopulárnější byl během starověku a středověku Hippokratův systém 4 tekutin (krve, lymfy, černé a žluté žluči), které musí být v lidském těle v rovnováze a nemoc je projevem přebytku nebo nedostatku jedné z těchto tekutin. Na tomto principu byly stavěny léčivé receptury až do 19. století. Za zmínku stojí i Paracelsus a jeho teorie znaků, která spočívá v tom, že vzhled rostliny odhaluje její účinek. Například vlašský ořech připomíná svou tvrdostí lebku a uvnitř se skrývá semeno podobné mozku, takže musí sloužit k léčbě hlavy a duševních poruch. Případně dlouhý kořen rostliny připomínající hada slouží proti hadímu uštknutí. Tato teorie měla hodně zastánců zejména v 16. až 18. století.

Právě v tomto období začalo také vznikat velké množství klasických herbářů. Jde většinou o soupisy léčivých rostlin včetně jejich botanického popisu, použití a dávkování. Jedním z nejzásadnějších děl byl Mattioliho herbář. Jeho text vycházel z původních děl antických, hlavně z Dioskoridova De materia medica a byl tak v podstatě jeho rozšířením o nové rostliny, včetně mnoha exotických. Získal si značnou popularitu a až do konce 18. století byl běžnou výbavou domácností a praktickým rádcem při domácí léčbě i vaření. V Čechách se stal vzorem pro většinu bylinkářů a na jeho základě vznikly i první ryze české herbáře. Základní informace o bylinkách jsou z něj tak prakticky opisovány dodnes.

S příchodem nové vlny zájmu o léčivé rostliny, která se v Evropě objevila ke konci 20. století a trvá dodnes, se objevilo mnoho nových populárních publikací o léčivých rostlinách, z nichž část prakticky opisuje původní informace z Mattioliho nebo jiných středověkých a novověkých herbářů a další část si bere za příklad tradiční čínskou medicínu nebo aurvédu. Mnoho autorů také propojilo byliny s jinými tzv. „alternativními“ metodami, které jsou založeny na podobně nevědeckých, neověřených nebo přímo mystických základech jako jsou ty starověké.

Z pohledu moderní vědy měli autoři prastarých herbářů někdy pravdu a na základě zkušeností vypozorovali účinky správně, někdy ovšem takové štěstí neměli a jejich informace o rostlinách vychází spíše z pověr či zbožného přání. Jedním z úkolů moderní vědy je ověřování a opravování těchto informací. Jak by to mělo vypadat se můžete podívat například do publikace prof. RNDr. Luďka Jahodáře CSc. s názvem „Léčivé rostliny v současné medicíně aneb Co Mathioli ještě nevěděl“. Mimo jiné v této knize najdete experimentálně potvrzené účinky léčivých rostlin a informace o jejich významu pro současnou farmacii a medicínu.