Způsoby ochlazování našich předků

Při stavbě domu naši předci volili silné zdi a malá okna. Protože teplotu uvnitř domu ovlivňuje také barva průčelí a střechy, vybírali světlejší barvy. Mnohé historické budovy mají vysoké stropy, teplo se proto kumuluje v horní třetině místnosti. Ve spodní části, kde se odehrávaly každodenní aktivity, se udržoval chlad. Pokud byla budova vícepodlažní, otevřená schodiště umožňovala únik ohřátého vzduchu do patra. I v tomto případě naši předci užívali ve dne především spodní patro a zbývající horní patra v noci.

            Přirozený způsob chlazení a bariéru poskytovala zeleň obklopující stavení. Stín zajišťovaly vysoké a košaté listnaté stromy jako lípy, kaštany nebo ořešáky vysazené na východní a západní světové straně. Kromě stínu stromy dokážou pohltit až dvě třetiny slunečního svitu. Stromy přináší ochlazení i odpařováním vlhkosti do vzduchu. Voda se následně vrací jako drobný déšť, mlha nebo ranní rosa. Podobnou funkci splňovaly markýzy a okenní římsy, které v létě stínily, naopak v zimě objekt zase ohřívaly. Shodně listnaté stromy, které na podzim shodí listí, propouští sluneční paprsky a ohřívají stavení.

            Vedle stínění stromů naši předci k ochlazení interiéru využívali závěsy. Zatáhli závěsy, zavřeli a zastínili okna a všechny předměty v blízkosti izolovali od dopadu slunečních paprsků. Předokenní stínění vedlo ke snížení teploty až o deset stupňů. Do oken a na parapety se také kladly nádoby s vodou. Ochlazení přinášelo časté vytírání podlahy studenou vodou nebo chladná voda napuštěná v nádobě, umyvadle nebo dřezu, která se ponechala odpařovat a zvlhčovala vzduch. V horkých dnech se do oken zavěšovalo mokré prostěradlo ochlazující vzduch proudící do místnosti. Navlhčit bylo možné i závěsy nebo utěrky, které se položily na parapet. Základním pravidlem bylo pravidelné a důkladné větrání, a to večer, v průběhu noci a brzy ráno.

            Zvládat horko a teplo našim předkům usnadňovalo otužování těla a oděvy z přírodních materiálů. Z hlediska volby materiálu upřednostňovali len, který je lehký, prodyšný, odvádí teplo a především ochlazuje. Pro ochlazující účinky konzumovali některé druhy potravin, pokrmů i bylinek. Do jídelníčku zařazovali lehce stravitelná masa (králík, krůta nebo křepelka), živočišné produkty (jogurt, mléko, kefír nebo sýry), ryby, zeleninu a ovoce s vysokým obsahem vody (jahody, maliny nebo borůvky). Z bylinek oceňovali ochlazující a osvěžující schopnosti máty, černého bezu, růže, meduňky a heřmánku. Ochlazuje však i některé koření, jako je fenykl a koriandr.

Ochlazení je žádoucí i pro konzervaci potravin – pohřbívání potravin, které se zabalilo do plátna, vložilo do keramického hrnce a zakopalo na podzim do země. Pro uchování zásob se hloubily sklepy, využívaly jeskyně, nevytápěné komory nebo půdní prostory. V chladu zde vydržela jablka, hrušky, cibule a posléze i brambory. Ve sklepě se také vykopávala jáma (krecht), do níž se uložily potraviny, která se zčásti zakryla větracím dřevěným světlíkem. Naši předci potravu vkládali i do studeného horského potůčku. Postupně se ve šlechtických a měšťanských domech začal využívat led, nechávali si jej přivážet hostinští a řezníci. V českém prostředí začaly ledárny vznikat později, konkrétně v Praze se nacházely od roku 1883 na ostrově Štvanice a v letech 1909 až 1912 vznikl areál ledáren v Braníku. Branické ledárny skladovaly led po celý rok, přibližně 10 % ledových zásob si ponechávaly k udržování chladu a pro případ teplé zimy. Jejich činnost byla ukončena v roce 1954. Vltava totiž přestala zamrzat v souvislosti s dostavbou přehradní kaskády.