Svatojánská postýlka

Stlaní a strojení svatojánské postýlky nebo postýlky pro Jánečka představuje lidový zvyk, který navazuje na oslavy letního slunovratu a předěl solárního (slunečního) roku. Tento původně pohanský zvyk vychází ze zdobení obydlí květy a přinášení obětí slovenskému bohu nebo bohyni Slunce. Stlaní svatojánské postýlky se v církvi spojovalo s pokládáním ratolestí na cestu Ježíši Kristu při jeho vjezdu do Jeruzaléma, o čemž svědčí Evangelium svatého Marka. „Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí!” V tomto výkladu Jan Křtitel vítal svého předchůdce Krista vystlanými květy, které byly nejčastěji uloženy pod stůl, na místo posvátné, chráněné a současně praktické.

Zvyk stlaní svatojánské postýlky je charakteristický v oblasti hor a podhůří na severu Čech (Podkrkonoší a Jizerské hory). Původně zasahoval až do východních Čech. Zmínky jsou dochované i na území Lužických Srbů. Svatojánská postýlka se stlala v předvečer svátku svatého Jana Křtitele (24. června) z rostlin a kvítí, které natrhaly děti nebo dospělejší dívky ve svátečním oděvu. V průběhu trhání dodržovaly obřadní mlčení a bylin se nedotýkaly holýma rukama, aby je neznesvětily. Svatojánská postýlka musela být připravena z devatera kvítí, které se odlišovalo podle kraje nebo domácnosti. Patřily mezi ně především léčivé byliny jako třezalka (bylina svatého Jana), divizna (hole svatého Jana), černý bez (odvar byl používán jako kloktadlo při bolesti hlavy), dobromysl (odvar pro posílení nervů), horský jetel (pro chuť k jídlu), chrpa modrá (proti žloutence), jitrocel (užívaný na rány), mateřídouška (při bolestech žaludku) a řebříček (proti žaludečním potížím). Mezi kvítím mohly být dále zastoupeny kopretina (svatojánské kolo), kapradí, heřmánek, vlčí mák, libeček, divizna nebo květy šípkové růže.

Natrhané rostliny se pokládaly do postýlky zpravidla ve tvaru čtyřúhelníku, hvězdy a elipsy mezi trnože stolu nebo židle. K postýlce se stavěla soška svatého Jana Křtitele. Postýlka se také stlala do ošatky, pekáče nebo kruhového síta. Mohla být umístěna i na jiná místa, do rohu místnosti, na půdu, a dokonce i před dům. Z kvítí se pletly i věnce do tvaru vějíře, srdce, kruhu nebo písmena J. Přes květy se prostřelo bílé plátno, na něž se kladly svaté obrázky. Připevňovaly se také na provázek přivázaný kolem stolu. Postupně se do postýlky začala přidávat nadílka pro děti, kterou vyhledaly druhý den ráno na talířku v postýlce nebo na stole. Nadílku připravil svatý Jan Křtitel, který postýlku v noci svého narození posvětil nebo se v ní dokonce vyspal. Podle pověsti požádal světec putující světem o nocleh chudou ženu. Žena byla ovšem tak chudá, že neměla ani slámu. Natrhala proto na loukách kvítí, jímž mu podestlala. Ráno jí svatý Jan Křtitel nechal na kvítí ležet mince. Nadílka od světce většinou zahrnovala svatojánský chléb, perník, medové koláče, ořechy nebo sušená jablka a švestky. Pro starší děti mohl být připraven šátek, zástěrka, drobný peníz nebo jiná praktická věc (oděv). Svatojánská postýlka zůstávala pod stolem obvykle do slavnostního oběda, někde po několik dnů nebo dokonce po celé dva následující týdny. 

Primární a původní význam zvyku stlaní svatojánské postýlky byl spojován s léčivou a magickou silou bylin. Kvítí se mohlo svázat do kytice a zavěsit na krov. Věnce z kvítí se zavěšovaly na stěny. Po usušení se užívaly ke koupelím, k vykuřování stájí a stavení nebo se přidávaly dobytku do pícniny. Z nasušených květů se připravovaly léčivé směsi pro obyvatele hospodářství a dobytek. Usušené květiny měly moc ochránit dům před bouří a bleskem nebo před různými škůdci, k nimž patřily především myši.